To co někdy před patnácti lety vystavěli THE FALL OF TROY a v extrémnější, myšleno hlavně po vokální stránce, podobě pak CIRCA SURVIVE, je dnes možno považovat za jakýsi neoficiální etalon pro velké množství skupin pokračujících v celkem funkčním modelu založeném na hardcore základech, obalených tu více či méně progresivní nadstavbou a charakteristickým vokálním projevem, který občas leze až kamsi do falzetového pekla. Styl je to výrazný už jen podle této definice, v reálu pak mnohé skupiny svou prezentací nahání husí kůži. A tím nemyslím, že to je vždy příjemná husí kůže. Protože strefit se do té správné intenzity především co se týká vokálu, nemusí být vždy jednoduché.

Uječených a uvřískaných kapel, kde se jedná jen o hru na efekt a prostě to nakonec „neladí“, je možno nalézt mnoho. Když se ale najde vokalista, co to dokáže uřídit, pak se může dostavit i ta příjemná husí kůže. A letošním albem „Mental Knife“ jsem si do kategorie těch, co to umí, definitivně zařadil kalifornskou partu HAIL THE SUN. Tak ono už jejich druhé album „Wake“ i minulé „Culture Scars“ šlapalo na výbornou, a tak se aktuální deska samozřejmě dostala do hledáčku a v mých uších právě svádí bitvu s poněkud známějšími a zkušenějšími DANCE GAVIN DANCE, kteří také celkem potěšili svým letošním již osmým albem „Artificial Selection“.

Zatímco DANCE GAVIN DANCE ve svých skladbách lezou hodně do hitových melodií, HAIL THE SUN se více drží základů a jejich hudba je především o živelnosti a agresivní divokosti. Snadno tedy můžeme srovnávat s již zmíněnými THE FALL OF TROY. Skladby na „Mental Knife“ jsou o kvílejících kytarách, divoké rytmice a vysoko položeném vypjatém vokálu. Stále se něco děje, modelu sloka - refrén se nedočkáte. Změny temp a rytmu, brutální kytarová ekvilibristika se střídá s rockovou samozřejmostí a znervózňující pasáže až nečekaně dokáží přejít v melancholické brnkání. A nad tím ten naléhavý vokál.

Ale hudba HAIL THE SUN je divoká a naléhavá nejen ve své hudební složce, potřeba vyhroceného vokálu vychází už z textového základu, do kterého Donovan Melero vkládá palčivé otázky lidské psychiky, mentálních poruch, smrti, náboženství a vůbec otázek smyslu života. Je tedy logické, že taková témata nerecituje s veselou grimasou, ale s šílenou manýrou vyřvává do světa. Dokáže to s bravurním přehledem, a i když jeho hlas jde občas do poloh, u kterých to mnohé posluchače bude bolet, rozhodně to není falešné ječení. Přesto je vokál zřejmě tím hlavním kritériem, které část posluchačů odradí už při zběžném setkání s těmito Američany. Vyplatí se ale vydržet a zvyknout si na něj, vždyť na druhou stranu je mnohem smířlivější než u brusičů CIRCA SURVIVE. Ostrost vokálu, která může být pro někoho nepříjemná, ostatně HAIL THE SUN oproti minulým albům poněkud zastřeli zvukovým zpracováním. Zpěv je trochu udušen nazvučením a efekty, vyznívá tedy chladněji a přístupněji. Klad či zápor si v tom najde každý sám.

Jediné, čím album „Mental Knife“ nenaplnilo mé očekávání, je snad absence nějaké jednoznačné hitovky, jakou byla na minulém albu „Words of Gratitude (Parents)“. I když na druhou stranu, jedna z klidnějších skladeb „The Stranger in Our Pictures“ určité ambice v tomto ohledu má, jasně hitovou melodii v ní ale nenajdete. Naopak zde HAIL THE SUN ukazují, jak šikovní umí být i v komornější a méně divoké podobě. Přesto představuje aktuální album určitý ústup od klidnější formy, které na minulé desce bylo více. Skupina jako by se vracela ke kořenům stylu. Více, mnohem více tlačí na pilu, nepouští se do baladických poloh a tak to, co jsme mohli slyšet na „Culture Scars“ v podobě skladby „Never Kill A Mouse; Let It Kill Itself“, se na „Mental Knife“ objevuje jen jako útržky uvnitř skladeb, protože dvouminutovou „Risk/Reward“ nehodlám počítat za plnohodnotnou píseň, ale s odpuštěním jen za mezihru. Variabilita, kterou nabízela minulá nahrávka se ale neztratila, najdeme i nesmělé jazzové ozvuky, které tak jak se objevily na minulé desce, tak vykukují zde například v závěrečné uvolněné „On Existence“.

„Mental Knife“ je albem, ze kterého v každém okamžiku prýští bolest, ať už v podobě textu líčícího halucinace drogového závisláka, nebo v podobě sekaného rifování, psychedelicky kvílících kytar, či dusivě prchajících bicích. Je to jako obraz světa, ke kterému lidská evoluce dospěla, toho řízeného chaosu, který nazýváme slovem civilizace. HAIL THE SUN jsou přesně takoví, řídí svůj hudební chaos benevolentní rukou, která dává skladbám dostatek volnosti, aby dokázaly překvapovat a možná i děsit konzervativce, přesto drží v té samé ruce i jakési desatero pravidel, jež hlídají logiku a souzvuk. Ve svém ranku si tedy pánové sedí hodně vysoko.